Zprávy

Julínek

Bludy a klišé českého zdravotnictví podle Tomáše Julínka

12.2.2012

1. Kdopak to mluví?

  • Hodnocení dění ve zdravotnictví má jednu specialitu. Media ale i MZ představují jako odborníky kohokoli, kdo se pohybuje ve zdravotnických institucích. Nejmarkantnější je prezentace renomovaných lékařů jako odborníků na zdravotní systémy a jejich reformy, nebo dokonce na ekonomii zdravotnictví.
  • Prostředí nerozlišující mezi názorem reprezentanta určité skupiny pracující ve zdravotnictví a expertem na tu či onu oblast zdravotnického systému vytváří prostor pro odvážné komentátory, kteří bez skrupulí hodnotí jevy, kterým vůbec nerozumí. Diváci, laické nebo odborné auditorium je pak svedeno autoritou, postavením osobnosti ve zdravotnictví k neadekvátním soudům nebo vnímá debatu jako zmatenou a nesrozumitelnou. Z toho také vyplývají defétistické postoje v odborné i laické veřejnosti vyjádřené větou: „Problémy zdravotnictví se stejně nedají vyřešit.“  Tyto postoje sdílejí i politici, jež to vede k jejich nedůslednému a neodpovědnému přístupu k návrhům na změnu zákonů.
  • Příklad: Prof. chirurgie vynikající specialista na hrudní chirurgii hodnotí finanční nástroj typu osobní zdravotní účet nebo principy fungování zdravotních pojišťoven.
  • Důvěra v titul profesora či respekt k známému odborníkovi vede i k neadekvátní důvěře v jeho názor (v tomto případě vydávaný za expertní názor). Nikoho nenapadne, že pro tvorbu či změnu tak složitého systému existují moderní specialisté a že se dokonce specializují jen na určité oblasti. Přičemž pro potřebu moderních systémů dominuje vzdělání ekonomické, v pojistné matematice, specializace v IT, v medicínském právu, sociologické nikoli vzdělání v medicíně. Toto se v žádném jiném systému neděje v takové míře.

2. Jak je důležitá terminologie.

  • Důležité je zákonné zakotvení základní medicínské terminologie nebo termínů pro oblast provádění zdravotního pojištění a činnost zdravotních pojišťoven.
  • Neméně důležitá je návaznost medicínské terminologie na terminologii v pojišťovnictví.
  • Podmínkou je jednoduchost, jednoznačnost. Ve světě se již ustálila mezinárodně respektovaná anglosaská terminologie, která se v ČR užívá jen zřídka. Přitom je důležitá pro porozumění v debatě o nastavení provádění zdravotního pojištění. Osvojení mezinárodní terminologie, event. vytvoření slovníčku je velký úkol pro MZ i think tanky.
  • Například standard je velmi nepřesným vyjádřením nároku pojištěnce na péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Termín „nárok“ zase vyznívá obecně a zatím se neujal. Termín „benefit package“ je pro odbornou debatu ideální, mezinárodně sdílený a stálo by za to pro něj hledat český korelát.
  • Příklad terminologického nihilismu: Na půdě eStat jsem prezentoval možnosti zavedení nominálního pojistného v ČR. Debata o tomto nástroji se rozeběhla také díky inspiracím v Holandském zdravotním systému. Bohužel i na půdě MZ a seminářích, byl tento, pro mnohé nový fenomén zkomolen na „nominální pojištění“, což je nesmysl.  Svědčí to o naprosté ignoranci terminologie a neznalosti problému.

3. Blud o zavedení komerčního připojištění

  • Možnost komerčního připojištění existuje od 90. let a je jasně dáno od roku 2000 směrnicí EU. Přesto se objevuje ve volebních programech napříč politickým spektrem jako slib voličům. Je dokonce vytvářen dojem, že je to zásadní nástroj k finanční stabilizaci zdravotnictví.
  • Někteří politici si opravdu myslí, že se něco takového ve zdravotnictví nově zavede, jiní tím myslí správné heslo „Rozšíření prostoru pro komerční připojištění“. Nevím, jestli si uvědomují, že rozšíření prostoru znamená vyřazení nějakého počtu výkonů z úhrady ve veřejném zdravotním pojištění. Obsahově naprosto totožný výrok např. „ Sto výkonů ve zdravotnictví již nebude bezplatných“ by na volebních letácích již nevypadal tak lákavě. Zároveň to znamená i sociální problém a vyřazení rizikových, nemocných z možnosti se připojistit. Rovněž je udivující, že snížení dostupnosti takto vyřazených služeb pro nízko příjmové skupiny obyvatel a nemocné skryté pod heslem „Zavedeme komerční připojištění“ neprovokuje odbory k protestům.
  • Rozšíření prostoru pro komerční připojištění pak opticky i fakticky neznamená žádnou garanci finanční stability a prosperity zdravotního systému.

4. Blud o tvorbě sítě zdravotnických zařízení

  • Ministerského pokusu o vytvoření sítě jsem se v roce 1997 osobně zúčastnil a jsem nadobro vyléčen o tom vůbec uvažovat. Jeho krach kupodivu nikoho neodradil navrhnout znovu síťování. Důkazem odborného nevědomí je neznalost zákonných kompetencí ministra a MZ takovou síť organizovat. Ministr totiž tuto kompetenci v přímé působnosti v českém právním řádu nemá!
  • Součástí nároku musí být i parametry dostupnosti zdravotních služeb (časová a místní dostupnost, čekací seznamy, apod.), které určují nepodkročitelné podmínky pro provádění veřejného zdravotního pojištění zdravotními pojišťovnami. Nastavení těchto parametrů zákonem umožní státní administrativě kontrolovat, zda je tato základní dostupnost ve smluvní politice zdravotních pojišťoven dodržována.

5. Blud o levnější jedné pojišťovně

  • Základní problémem není počet pojišťoven, ale spočívá v efektivitě provádění veřejného zdravotního pojištění a v motivacích zdravotní pojišťovny účelně obsluhovat základní fond. Další otázkou je, kam by byla úspora z administrace (pokud vůbec vznikne) redistribuována? Jak bude zhodnocena pro pojištěnce?
  • Jedno je jasné, benefit package pro pojištěnce by se v takovém modelu plíživě zužoval a definitivně by zmizela tolik potřebná iniciativa pojištěnce při čerpání výhod zdravotního pojištění.
  • Nikdo navíc nezkoumá jaká je to v českých podmínkách obtížně realizovatelná systémová a legislativní změna. Národní zdravotní služba (NHS) v nějaké podobě státního centrálního systému se přežila, což není těžké si ověřit v odborných diskusích na renomovaných mezinárodních fórech. Státy, které mají historicky státní systém jedné pojišťovny, se snaží markýrovat uvnitř systému trh a probudit větší odpovědnost pojištěnců.
  • Moderní trendem je jednotný veřejný systém bez privátního zdravotního pojištění kontrolovaný státem, v němž participují za jasně daných licenčních podmínek soukromé i veřejné zdravotní pojišťovny.

6. Blud o trestání adrenalinových sportovců

  • Realita v médiích: Obézní občan, odnaučený kuřák kritizuje paragliding nebo kuřáky a navrhuje potrestat toto neodpovědné chování. Politici souhlasně přikyvují a navrhují pro tyto jedince například zvýšení odvodu na zdravotní pojištění. Vůbec je netrápí, že to z Ústavy není možné. Ani se neobtěžují promýšlet způsob posouzení „zavinění“. To budou mít ZP policii, která nás bude kontrolovat v masně, kolik si kupujeme bůčku?
  • Cesta spočívá v nastavení pozitivních motivací na principu: za zdravé chování mohu dosáhnout výhody. „Trestat“ tedy lze jen nedostupností výhody pro porušení pravidel benefitu, který nabízí ZP ve svých produktech.

7. Jaká má být spoluúčast pacienta?

  • Účinná spoluúčast na nákladech zdravotní služby v době jejího čerpání se pohybuje okolo 25% a více, abychom mohli pocítit systémový finanční efekt. To je zjevně českém parlamentním prostředí nedosažitelná hranice. Nehledě na to, že v tomto procentu už bude omezena dostupnost a je potřeba řešit sociální problém. Soukromé připojištění, jak již bylo řečeno, tuto situaci neřeší.
  • V ČR je zaveden systém přerozdělení vybraných odvodů na veřejné zdravotní pojištění a platby státu za dané skupiny pojištěnců (důchodci, studenti, děti, nezaměstnané…) a teprve po tomto přerozdělení je stanoven příděl = pojistné příslušné zdravotní pojišťovně.
  • Cestou je zavedení nominálního pojistného =soukromé platby, jako spoluúčasti na nákladech zdravotního pojištění. Nominální pojistné je stanoveno paušální sazbou symbolizující zároveň cenu produktu nabízeného zdravotní pojišťovnou. Zde je také prostor pro bonusy za plnění podmínek účelného čerpání zdravotních služeb a zdravého životního stylu.

8. Neuchopitelný nadstandard?

  • Veřejné zdravotní pojištění musí v maximální možné míře zohlednit individualitu pacienta a jeho potřeb. Administrativní určení, co ještě má dostat či spíše, co už nemá dostat, vede k naprosto neadekvátní standardizaci (škatulkování) pacientů nikoli jejich nároku. Očekávání pacienta v roce 2000 bylo jiné než v roce 2012.
  • Slovo standard vyvolává dojem něčeho statického, daného. Co tak nárok pro příslušný rok? To vystihuje dynamiku očekávání klientů v čase, v souladu s technologickým rozvojem. Považujeme za samozřejmé telefonovat chytrými telefony, ale na rozvoj v medicíně chceme reagovat omezením nároku a neuvažujeme o jeho rozvoji.
  • Snaha sestavit seznam všech zdravotních služeb a podmínek jejich poskytnutí pro 10 miliónů pojištěnců je slepou uličkou. Ještě více nesmyslná je tvorba seznamu všech služeb, na které nemáme nárok.
  • Neurčí ho ani lékařské odborné společnosti ani politici. Garantem nemůže být ani poskytovatel služby, protože jeho standardní výkon není dán shůry, ale musí se vynucovat.
  • Řešení tkví v dobře nastaveném provádění veřejného zdravotního pojištění, kde si zdravotní pojišťovny konkurují svými produkty, různou nabídkou zajištění bezplatné péče. Nárok se tak kultivuje na trhu zdravotního pojištění a bude nerozvíjet nikoli zužovat. Podmínkou je kontrola a regulace státu podle zákonných povinností ZP a jím kontrolovaná stížnostní agenda na činnost ZP, jasně nastavená práva pojištěnce = vymahatelný nárok, který se kontinuálně tvoří a kultivuje.

Další články z kategorie

Přejít na výpis všech článků

EN